Za oponou historie koji a misa

První zmínka o misu je z Japonska z počátku 8.st. Původně šlo o způsob, jak uchovat potraviny – fermentace umožňovala dlouhodobé skladování bobů a obilí bez zkažení. Fermentované pasty byly výživné a dodávaly umami chuť a bílkoviny, což bylo cenné v době, kdy čerstvé potraviny byly vzácné. A nebylo maso. V raně středověkém Japonsku bylo i miso luxusní potravinou, často spojovanou s aristokracií, a buddhistickými kláštery. Během období válek se miso používalo čím dál víc jako výživný a skladný zásobovací prostředek pro vojáky. Časem se stala miso polévka součástí stravy samurajů, což pomohlo upevnit jeho každodenní význam (12st).
S rozvojem zemědělství a obchodu se miso začalo běžně vyrábět i pro obyčejné lidi a vznikly lokální varianty.

Dnes je miso základní složkou japonské kuchyně, obsaženou v polévkách, omáčkách i jiných jídlech. Symbolizuje tradiční japonský způsob stravování – důraz na zdraví. Jednoduché, vyvážené a fermentované potraviny se silnou chutí umami.

My si o tom dnes přečteme na internetu. Ale je fascinující, že si někdo dal tu práci, že ušlechtile zplesnivěl rýži (myšleno SPRÁVNĚ zplesnivěl rýži). Pak vzal sójové boby, které jsou ještě hůř chutnající než stravitelné a celé to zpracoval v podivnou hmotu, kterou mohutně zasolil, nacpal do sudu a minimálně rok (a spíš dýl) vydržel optimisticky doufat, že z toho něco bude. A ono bylo. Neuvěřitelné. Bílkoviny se ve finále opravdu rozpadly, škroby se rozpadly, celé se to zharmonizovalo, prozrálo a on zjistil, že po roce neumře hlady. Stačí rozmíchat trošku vzniklé pasty v teplé vodě a má náhradu za silný masový vývar plný umami chuti.

Jak Vy i já taky vydržíme počkat (nebo aspoň někteří), ale my už aspoň známe výsledky snažení těch předchozích že. Občas si říkám, jak na toto někdo došel...